Yacht > Články > Plavby a revíry >

Fram |Loď pro tři expedice

18.02.2013 | Autor: Miroslav Jaroš | Foto: Miroslav Jaroš
Plavby a revíry, Historie

Rozlámaným ledem se brodí k pobřeží čtrnáct otrhaných mužů. Téměř všichni do šesti týdnů zemřou, ale to ještě nevědí, a tak jásají. Konečně jsou na Sibiři. Je polovina září roku 1881 a americká polární expedice poručíka DeLonga spěje ke svému tragickému konci.

 

Když USS JEANETTE vyplouvala ze San Francisca k severu, zdálo se všechno jednoduché. Podle jedné teorie tekl Beringovou úžinou teplý proud Kurošio, který až k severnímu pólu udržoval v ledu volně splavný kanál. Podle druhé teorie byla Wrangelova země jižním cípem rozsáhlé pevniny, sahající až k pólu, a dalo se po ní na točnu dojít. Brzy zjistili, že obě teorie jsou k ničemu. Wrangelova země byla jen malým ostrovem, po teplém proudu nebylo nikde ani památky a těsně nad 71. stupněm zamrzli už v polovině září v pět metrů tlustém ledovém poli, které je celou zimu unášelo k severozápadu. V létě led neroztál a posádka JEANETTY musela přežít i druhou polární zimu. Velitel expedice přemýšlel co dál. Byli 300 mil od sibiřského pobřeží, led je odnášel stále severněji a další zima znamenala smrt hlady. Problém se sám od sebe vyřešil 13. června 1881. Loď šla ke dnu a na ledovém poli zůstalo 35 mužů posádky, osmery saně, tři záchranné čluny a pár psů. Tři měsíce jim trvalo, než se dostali na Novosibiřské ostrovy, a pak vyrazili na víc než 100 mil dlouhou plavbu otevřeným mořem do delty Leny. Člun poručíka Chippa už nikdo nespatřil, posádku Melvillova kutru našli domorodci a z DeLongova člunu se zachránili pouze dva námořníci. Ostatní postupně zemřeli hladem, zimou a vyčerpáním.


Vyšetřování tragédie dávno přestalo plnit stránky amerických novin, když se 18. června 1884 nalezly některé trosky ze JEANETTY na ledové kře u Julianehåbu na jihozápadním pobřeží Grónska. Během tří let při své cestě od Novosibiřských ostrovů musely s ledem proplout poblíž severního pólu, což přivedlo norského meteorologa Henrika Mohna k teorii o mořském proudu, směřujícím Severním ledovým oceánem od východu na západ.


Fridtjof Nansen vystudoval zoologii, ale v roce 1882 se živil jako lovec tuleňů na lodi plující kolem Špicberků a Grónska. U neprozkoumané části grónského pobřeží jejich loď na čas zamrzla v ledu a to ho přivedlo na myšlenku přejít Grónsko pěšky od východu na západ. I přes problémy s financováním, většina sponzorů ho totiž považovala za sebevraha, se mu přechod v roce 1888 podařil a od té doby měl pověst zkušeného polárníka. Jedním z jeho společníků při přechodu byl i Otto Sverdrup, bývalý námořní kapitán, který se nyní živil jako lesník. Mohnova teorie Nansena zaujala, vzpomněl si při jejím čtení na naplavené sibiřské dříví na Špicberkách a na pobřeží Grónska, a proto se rozhodl podniknout expedici, která využije tento mořský proud pro dobytí severního pólu.


Stavba FRAMU
Nejdůležitější byla expediční loď. Musela být malá a lehká, musela vydržet obrovský tlak ledu a musela poskytnout dvanácti mužům dostatečný komfort při pětiletém pobytu v Arktidě. Žádná taková loď neexistovala. Bylo nutné ji vymyslet, postavit a zaplatit. S financováním pomohl norský parlament grantem ve výši 280 000 korun, a tak Nansen se Sverdrupem a předním norským námořním konstruktérem Colinem Archerem začali vymýšlet nejodolnější loď na světě. Výsledkem byl dřevěný třístěžňový škuner FRAM dlouhý 39 metrů a široký 11 metrů, s výtlakem 800 tun a ponorem 5 metrů. Hladký trup měl vejčitý tvar, takže ho tlak ledu nerozdrtil, ale vysunul směrem vzhůru, a dokonce i kýl téměř nevystupoval (v ledu se toto konstrukční řešení osvědčilo, ale plavební vlastnosti na volné vodě byly příšerné). Kormidlo bylo kvůli omezení kontaktu s plovoucími krami umístěno hluboko pod vodoryskou a před zamrznutím v ledu se zasunulo do šachty v trupu, stejně jako dvoulistý lodní šroub. Loď byla osazena parním strojem o výkonu 220 koní, který ji na klidném moři poháněl rychlostí až 7 uzlů, pevné lanoví tvořila ocelová lana a pohyblivá lana byla z konopí. Na palubě byla instalována i větrná elektrárna pro napájení obloukových lamp v kajutách.


Obrovským problémem při polárních výpravách byla vždy vlhkost, kondenzující a namrzající na stěnách a na stropech, a proto měl FRAM silnou tepelnou izolaci z plsti a korku. Rozdělení lodního prostoru bylo tradiční – v přední části kajuty posádky a společenská místnost námořníků, ve střední části kotelna a strojovna a na zádi kajuty a společenská místnost pro velitele a důstojníky.


První expedice
Z tisícovek zájemců vybral Nansen dvanáct členů posádky. Zájem byl tak veliký, že například námořní kapitán s dvacetiletou praxí Adolf Juell přijal funkci lodního kuchaře a Hjalmar Johansen, armádní poručík v záloze, se stal topičem. Velitelem expedice byl Fridtjof Nansen a kapitánem lodi Otto Sverdrup (toto rozdělení funkcí připadalo Roaldu Amundsenovi jako nesmírně nebezpečné, a proto před začátkem své průzkumné činnosti získal kapitánský diplom, aby mohl svým expedičním lodím velet sám).


24. června 1893 FRAM vyplul z Osla přes Barentsovo moře a podél sibiřského pobřeží zamířil na západní stranu Novosibiřských ostrovů, kde 5. září zamrzl. Na nudící se posádku dolehla během polární noci naplno ponorková nemoc znásobená tím, že loď místo driftu na sever nejprve kroužila na místě a po měsíci byli na jižnější rovnoběžce, než na které zamrzli. Až v lednu se ledové pole začalo pohybovat k severozápadu a koncem března FRAM překročil 80. rovnoběžku. Protože se málokdy sunul rychleji než míli za den, Nansen se začal učit jízdě se psím spřežením a přitom objevil, že při jízdě na lyžích psímu spřežení stačí, a tak je možné na saně naložit o jeho hmotnost víc nákladu. V listopadu pak seznámil posádku s nápadem, že až překročí 83. stupeň, vypraví se s Johansenem k pólu pěšky a pak se vrátí přes Zemi Františka Josefa na Špicberky.


Vyrazili 14. března 1895. Na točnu měli 356 mil, které chtěli zvládnout za 50 dní, ale jak postupovali, stav ledu se zhoršoval, bojovali s jižním driftem a nakonec museli 7. dubna na 86° 14' severní šířky pochod vzdát (i tak se dostali k pólu o 200 mil blíž než kdokoliv před nimi) a zamířili k Zemi Františka Josefa, kde si postavili chatrč, prakticky bez vybavení přezimovali pouze na masové dietě z ulovených ledních medvědů a po osmi měsících je zachránila britská Jacksonova expedice.


FRAM pod Sverdrupovým velením zatím plul dál ledovým polem a 16. října byl na své nejsevernější pozici – 85° 57' severní šířky. Blíž se k severnímu pólu už nikdy žádná jiná dřevěná loď nedostala. V srpnu 1896 se pak severozápadně od Špicberků uvolnil z ledového sevření a odplul do Norska.


Druhá expedice
Po tříletém pobytu v extrémních podmínkách se ukázaly drobné konstrukční nedostatky, a tak byl Fram podle Sverdrupových požadavků opět pod vedením Colina Archera před vyplutím na druhou expedici upraven a vylepšen. V první řadě dostal falešný kýl, který výrazně zlepšil jeho směrovou stabilitu na volném moři, ale byl upevněn tak, že v případě jeho stržení ledem by nedošlo k poškození hlavního kýlu. Dále byla odstraněna původní přední nástavba a místo ní byla přidána horní paluba od strojovny k přídi, což zvětšilo obytný prostor posádky, byla postavena nová prostorná kuchyně, dílna a laboratoř a byla zesílena tepelná izolace boků kajut o dalších 30 cm korku.


Sverdrup vyplul v červnu 1898 s úkolem během tří let prozkoumat severní Grónsko a zmapovat jeho neznámé severovýchodní pobřeží. To se mu kvůli špatným ledovým podmínkám nepodařilo, ale přesto byly vědecké výsledky jeho expedice senzační. Sverdrup prozkoumal Ellesmerův ostrov a oblast západně od něho a po čtyřech letech se vrátil s mapami 200 000 km2 dosud neznámých oblastí, dovezl tisíce vzorků rostlin, živočichů, planktonu a nerostů a samozřejmě řadu vědeckých pozorování. Jejich zpracování trvalo přes 17 let.


Třetí expedice
V roce 1909 si FRAM vypůjčil Roald Amundsen. Měl již za sebou dvouletou plavbu do Antarktidy na lodi BELGICA a vlastní expedici, při které poprvé proplul s lodí z Atlantiku do Pacifiku kolem severoamerického pobřeží, a nyní chtěl zopakovat Nansenovu plavbu a severní pól dobýt. FRAM byl ovšem od roku 1902 mimo provoz, a tak potřeboval zásadnější opravy, které provedla námořní loděnice v Hortenu. Byla vyměněna některá prkna v palubě a v obšívce, protažena zadní nástavba a nový dieselový motor o výkonu 320 koní, poprvé použitý na lodi určené pro polární průzkumy, nahradil původní parní stroj. Když severního pólu dosáhl Robert Peary, stál Amundsen před rozhodnutím co dál. Vyřešil ho po svém; expedici k severní točně neodvolal, ale rozhodl se, že si cestou trošku zajede, vyrazil do Antarktidy, přistál ve Velrybí zátoce a 14. prosince 1911 dorazil jako první na jižní pól. Protože ve Velrybí zátoce dosáhl FRAM 78° 41' jižní šířky, stal se tak lodí, která se dostala nejdále na sever a nejdále na jih ze všech dřevěných lodí, které kdy byly postaveny.


Expedice měla pokračovat přes San Francisco do Arktidy, a proto FRAM odplul do Colónu, aby počkal na otevření dokončovaného Panamského průplavu. Po třech měsících čekání se Amundsen rozhodl, že bude rychlejší obeplout Jižní Ameriku kolem mysu Horn, ale v Buenos Aires další pokračování expedice zrušil a FRAM se 16. července 1914 vrátil do Norska.


Poslední plavba FRAMU
Během první světové války samozřejmě nebylo na nějaké další expedice ani pomyšlení, navíc FRAMU neprospěl dlouhý pobyt v tropických vodách před Colónem, a tak se z kdysi nejodolnější lodi na světě stával červy rozežraný vrak. Až v roce 1925 tehdy jednasedmdesátiletému Sverdrupovi došla trpělivost a jako předseda Výboru pro zachování polární lodě FRAM začal organizovat její záchranu. Vrak lodě byl o čtyři roky později odtažen do loděnice Framnæs v Sandefjordu a zrekonstruován do podoby, jakou měl při Sverdrupově expedici. V květnu 1930 byl opravený FRAM vystaven v Trondheimu a další čtyři roky, přikryt vlnitým plechem, stál v Sarpsborgu až do počátku května roku 1935, kdy se ve vleku za remorkérem Høvdingen vydal na svou poslední plavbu do Osla. Následující dva měsíce jej rychlostí 1 cm za minutu táhli navijákem z moře mezi základy nově budovaného muzea v Bygdøy a pak kolem něj postavili muzejní budovu. Za účasti norského krále Haakona VII., prince Olafa a dalších hodnostářů i dosud žijících účastníků všech tří expedic bylo muzeum FRAMU slavnostně otevřeno 20. května 1936. Žádný z velitelů lodi se toho nedožil.


Fridtjof Nansen, vědec, politik, diplomat a nositel Nobelovy ceny míru za rok 1922, zemřel na infarkt 13. května 1930 ve věku 68 let. Otto Sverdrup, námořní kapitán, polárník a obchodník, zemřel 26. listopadu 1930 ve věku 76 let. Roald Amundsen, první člověk, který dosáhl obou světových pólů, zmizel měsíc před svými 56. narozeninami, 18. června 1928, s posádkou hydroplánu LATHAM 47 nad Barentsovým mořem při pokusu o záchranu trosečníků ze vzducholodi ITALIA. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.

Jachtklub Oslo Seilforening
Poloha: 59° 53' 59" N, 010° 41' 43"E
Pokud pojedete do Osla se svou lodí, můžete zakotvit v soukromém jachtklubu Oslo Seilforening, který je umístěn na ostrůvku asi 500 metrů jihozápadně od poloostrova Bygdøy, kde se nachází muzeum FRAMU. Nejedná se o veřejnou marinu, po příjezdu je nutné se domluvit se správcem (osobně nebo telefonem), zda je možné zde stát a na jakém místě. Klub každý večer kontroluje přístavní policie a nenahlášené lodě mají problém! Pracovní doba správce je ve všední den 9–16 hodin, jinak by měl být dostupný na telefonu + 47 917 912 39. Mola jsou plovoucí, za tmy osvětlená, jsou na nich přípojky elektřiny a vodovodní stojany. Na WC a do sprch je vstup volný. Přístup na pevninu zajišťuje v sezoně přívoz s obsluhou, mimo sezonu samoobslužný přívoz (člun na laně).

 

 


Aktuální číslo

Předplatné


PřihlášeníRegistrace

Přihlášení uživatele

Pro přihlášení na web zadejte svoje uživatelské jméno a heslo. Přihlášení platí i pro weby časopisů Yacht a WINE & Degustation.

Zapomněli jste heslo?

© YACHT s.r.o. | Všechna práva vyhrazena
Created by EI