YACHT, s.r.o.

Z historie
Americký pohár je nejstarší dosud živý závod plachetnic na světě. Proslulostí je pak obdobou tenisového Davisova poháru a technickou úrovní lodí, které v něm bojují, si nijak nezadá s formulí 1 - lodě, které se zúčastňovaly Amerického poháru, vždy představovaly absolutní technickou špičku a znamenaly milníky ve vývoji jachtingu.


Období škunerů
V roce 1851 zorganizoval princ Albert první Světovou výstavu a nějakého Angličana napadlo, aby se u příležitosti výstavy zúčastnila jachtařské regaty i nějaká americká jachta. Je třeba říci, že v Anglii již od roku 1812 existovala Royal Yacht Squadron, která každoročně pořádala 53 Nm dlouhou regatu kolem ostrova Wight. A právě tento závod se v roce Světové výstavy měl stát prvním mezinárodní jachtařskou regatou, když Angličany hozenou rukavici zvedl první komodor New York Yacht Clubu John Cox Stevens. Ustavil syndikát, jenž pověřil lodního konstruktéra Georgese Steerse, aby podle vzoru rychlých amerických lodivodských škunerů zkonstruoval jachtu. Tak se zrodila AMERICA. Po spěšném dokončení v červnu 1851 přeplula Atlantik a 22. srpna 1851 stanula společně se čtrnácti anglickými protivníky z Royal Yacht Squadron na startu regaty kolem Wightu, aby bojovala o klubovní pohár v hodnotě 100 guineí, který v roce 1848 věnovala královna Viktorie (nikdo tehdy nemohl tušit, že v dalších sto padesáti letech bude v téhle stříbrné "Letité konvi", jak se poháru přezdívá, utopeno pár set milionů dolarů!).

Americký škuner o 170 tunách s čistě podélným oplachtěním ráhnového typu anglické keče a škunery s mnohem méně výkonným oplachtěním zcela deklasoval a odvezl pohár za oceán. V roce 1857 pak majitelé vítězného škuneru věnovali trofej New York Yacht Clubu, jehož byli členy, s podmínkou, že klub uspořádá mezinárodní závod, do něhož se může jako vyzyvatel přihlásit jakákoli zahraniční jachta o tonáži od 30 do 300 tun. Tento souboj (match racing) se pak pojede podle pravidel vzniklých dohodou. A to byl skutečný vznik Amerického poháru.

Jako první vyzyvatel se přihlásil v roce 1870 anglický škuner CAMBRIA Jamese Ashburyho, syna anglického milionáře, který vydělal peníze výrobou železničních vagonů. V dolní části newyorského přístavu proti němu nastoupilo 23 amerických lodí, takže bylo jen otázkou, kdo z Američanů vyhraje (škuner MAGIC). Ashbury podal řadu protestů a v roce 1871 vyslal do boje LIVONII. Nyní si už Američané počínali sportovněji a postavili proti LIVONII pouze čtyři lodě. Nejdříve americká COLUMBIA vyhrála dvě první rozjížďky, ale ve třetí byla LIVONIÍ poražena. Potom Američané místo COLUMBIE postavili na start SAPPHO, která dvě následující rozjížďky vyhrála. A tím podle nich závod skončil jejich vítězstvím, když měli dohromady čtyři vítězství. Ashbury opět protestoval a Americký pohár, který měl být přátelským sportovním utkáním, se zvrhl v lítou bitvu právníků. Nicméně výsledkem bylo, že stejně jako vyzyvatel, tak i obránce smí vyslat do souboje pouze jediné plavidlo.




Giganti táhnou do boje
V roce 1876 se poprvé kromě Angličanů a Američanů do boje zamíchal někdo další. Vyzyvatelem byl Royal Canadian Yacht Club a jeho zbraní škuner COUNTESS OF DUFFERIN z Velkých jezer. Hladce prohrál v souboji s americkou MADELEINE. Byl to poslední souboj škunerů, když v roce 1881 Kanaďané nasadili slup ATALANTA. Aby stihla termín závodu, byla dopravena kanálem Erie jako náklad. I tak proti slupu MISCHIEF z newyorského jachtklubu prohrála. Nicméně průběh tohoto závodu vedl k revizi závodních pravidel. George Schuyler, jediný žijící z původních dárců poháru, stanovil pro budoucí souboje následující zásady:

V závodě budou bojovat pouze dva soupeři.
Plavidlo vyzyvatele musí být postaveno v té zemi, jehož vlajku nese.
Vyzyvatel se musí dostavit na místo závodu po vlastním kýlu.
Jednou poražené plavidlo nemůže znovu nastoupit do boje a poražený protivník smí přijít s další výzvou až po dvou letech po porážce.
Vyzyvatel musí pocházet ze země s vlastním jachtklubem, který pořádá oceánské závody (tím byli vyřazeni soupeři z Velkých kanadských jezer).
V roce 1885 byli Američané vyzváni dokonce dvakrát, avšak jak GENESTA sira Richarda Suttona, tak GALATEA Richarda Henna o rok později, byly poraženy americkými loděmi PURITAN a MAYFLOWER. Po závodě v roce 1887 byla pravidla opět upřesněna. Především plavidla směla být poháněna pouze plachtami, délka pro jednostěžníky byla stanovena v rozmezí 65 až 95 stop, pro vícestěžníky v rozmezí 80 až 115 stop. Klubu vyzyvatele se pak stanovovala povinnost 10 měsíců před závodem oznámit jméno a údaje své lodě a navrhnout termín utkání. Vlastní závod se pak skládal ze tří rozjížděk stanovených okruhů, z nichž vítězství ve dvou znamenalo zisk poháru, pokud se soupeři nedohodnou jinak. Pohár je pak vlastnictvím klubu, nikoli jednotlivce. A pokud je přijata jedna výzva, nemůže být přijata další, dokud není předchozí rozhodnuta. Tato pravidla byla silně kritizována a Britové dokonce po jejich zveřejnění od dvou výzev ustoupili, nicméně platila v podstatě až do roku 1956.

V roce 1893 se na anglické straně objevil první z řady vytrvalých bojovníků, kteří neměli nikdy uspět. Byl jím hrabě Dunraven, který se pokoušel se svými loděmi jménem VALAKYRIE o úspěch několikrát. Proti americké jachtě VIGILANT prohrál o pouhých 40 sekund! O dva roky později došlo ve druhé rozjížďce ke kolizi a Dunravenova VALKYRIE III byla diskvalifikována. A když byla ve třetí rozjížďce "zakryta" plachtami doprovodných jachet, odstoupila ze závodu. Dunraven také požadoval, aby americká jachta DEFENDER byla zatížena přídavným balastem, který by kompenzoval její větší délku ve vodorysce, a tahanice zašly tak daleko, že Dunraven byl zbaven čestného členství v newyorském jachtklubu. Značnou vinu na sporu také nesl velký jachtař a manažer lodí VIGILANT, DEFENDER a COLUMBIE, Američan C. Oliver Iselin. Aféra pak způsobila několikaletou pauzu v pořádání Amerického poháru, dokud se na scéně v roce 1899 neobjevil čajový král sir Thomas Lipton.

Čajový král
Lipton se rozhodl získat "Letitou konev" pro Anglii za každou cenu a rozpočet pro jeho slup SHAMROCK o délce 129 stop prostě neměl strop. Avšak Američané byli stejně tak skálopevně rozhodnuti si pohár udržet a miliardář J. Pierpont Morgan, významný člen New York Yacht Clubu, otevřel zase svůj měšec lodnímu expertu Nathanaelu Herreshoffovovi, aby postavil COLUMBII. V závodě jí velel kapitán Charles Barr, pravděpodobně nejlepší profesionál, který kdy vůbec vedl závodní plachetnici. Také plně profesionální posádka byla dokonale vycvičena. COLUMBIA získala všechny tři rozjížďky a pohár zůstal doma. Tento souboj milionů přivedl do Amerického poháru a závodního jachtingu skutečné lodě - giganty, jaké závodní dráhy už nikdy neuvidí. Lipton se nevzdal a v roce 1901 to zkusil znovu se SHAMROCKEM II. A opět byl poražen COLUMBIÍ (vyhrála kvalifikační závod), byť v třetí rozjížďce o pouhých 41 sekund. O dva roky později Lipton s pravou buldočí vytrvalostí nasadil SHAMROCKA III. Herreshoff pro obhajobu zkonstruoval RELIANCE o délce 143 stop a s plochou plachet 1 600 metrů čtverečných! I v případě anglické lodě se jednalo o gigantický slup (de facto jako u všech lodí tohoto období o kutr) s plachtami o obrovité ploše, jejichž ušití z bavlny bylo mistrovským dílem, které by dnes již nikdo nesvedl (a také nezaplatil). Přestože Američané opět vyhráli, Lipton se nevzdal a v roce 1914, již podle nové přepočtové formule, vyzval Američany počtvrté. Avšak válka učinila všemu konec.

Roku 1920 se boje o Americký pohár obnovily. Veterán Lipton vyslal přes oceán SHAMROCK IV, proti němuž Američané postavili RESOLUTE, další regatový stroj z Herreshoffovy dílny. Demokratizace, kterou přinesla válka, se projevila i zde - bylo to poprvé, kdy za kormidly stáli amatérští sportovci, na americké straně slavný skipper Charles F. Adams II., bostonský finančník a filantrop, později starosta města Quincy v Massachusetts a ministr válečného námořnictva, především však náruživý jachtař, který proplachtil celý život, takže vítězství v Americkém poháru jenom jeho jachtařskou dráhu korunovalo.

Až do roku 1893 se regata o Americký pohár odehrávala v dolní části newyorského přístavu. Pak byla přenesena k mělčině Sandy Hook, kde se s jedinou výjimkou konala až do roku 1903. Teprve pro rok 1920 byla regata přemístěna k majákové lodi AMBROSE před přístav Newport na Rhode Islandu. Soupeřící plavidla se konstruovala podle Universal Rating Rule, které stanovovalo časové penále, jež se po konci rozjížďky přičítalo k času lodě.

Formule "J"
Dá se říci, že rokem 1920 končí éra gigantů Amerického poháru, když dokonalejší technika proměřování umožnila stanovení formule "J" pro slupy s vysokostěžňovým oplachtěním (Marconi) o závodní hodnotě 76 "stop". Jelikož lodě pro Americký pohár byly nyní konstruovány podle této formule, nebylo již zapotřebí žádné přepočítávání času, a rokem 1930, kdy poprvé v Americkém poháru bojovaly "J" jachty, začíná klasické období tohoto jedinečného závodu.


Ani po třicetileté neúspěšné válce o Americký pohár si Lipton nedal pokoj a v roce 1930 ještě jednou vyzval svého soupeře. Proti jeho SHAMROCKU V vybrali Američané ENTERPRISE, která v kvalifikačním závodě porazila další skvělé regatové stroje WEETAMOE, YANKEE a WHIRLWIND. ENTERPRISE vedená Haroldem S. Vanderbiltem, snad nejslavnějším amatérským skipperem (v třicátých letech pak vypracoval závodní pravidla, která jsou stále základem pravidel Amerického poháru, a až do roku 1968 pracoval v komisi pro závodní pravidla a protesty amerického jachetního svazu), zvítězila ve čtyřech rozjížďkách a sir Thomas Lipton ztratil poslední naději, že získá pohár zpět.

Éra slavných lodí ENDEAVOUR

V roce 1934 učinil výzvu Thomas O. M. Sopwith, který na rozdíl od Liptona, jenž nikdy osobně neplachtil, byl zkušený jachtař. Pověřil pověstného britského lodního konstruktéra Charlese E. Nicholsona, aby postavil první ENDEAVOUR. Byla nesporně rychlejší než americký obránce RAINBOW a vyhrála první dvě rozjížďky (k zisku poháru bylo zapotřebí 4 vítězství ze 7 rozjížděk) a vedla ve třetí, když si zajela do bezvětří. Taktická chyba vedla k porážce a zřejmě poznamenala posádku natolik, že ztratila i tři další rozjížďky. Američané zvítězili 4 : 2 díky skvělému vedení Harolda Vanderbilta a bezchybné taktice. V roce 1937 se Sopwith vrátil na bojiště s novou lodí ENDEAVOUR II. I přes hospodářskou krizi Američané postavili důstojného soupeře. Olin J. Stephnes a letecký průkopník W. Starling Burgess navrhli loď, která byla pak postavena v Maine. RANGER o délce 135 stop (41,2 m), jak dokázaly kvalifikační závody, byl rychlejší než starší lodě třídy "J", a ve vlastní regatě pak ENDEAVOUR II po čtyřech tuhých soubojích porazil. RANGER a ENDEAVOUR II jsou pokládány nejen za konstrukční vrchol třídy "J", ale vůbec za vrchol lodní konstrukce jachet, za nejkrásnější plachetnice, jaké kdy pluly a závodily.

Dvanáctimetrová třída
Po druhé světové válce zchudlý svět s obrovskými daněmi pro bohaté mecenáše znemožnil, aby se pokračovalo ve vývoji exkluzivní třídy "J". Nicméně snaha udržet Americký pohár při životě byla silná, a tak se hledalo řešení v lacinějších a menších třídách. Anglická Royal Yacht Squadron pak ultimativně vyzvala New York Yacht Club, aby pro Americký pohár byla používána největší existující třída závodních námořních jachet se závodní hodnotou 12 metrů. Američané na britské ultimátum přistoupili a v prosinci 1956 Nejvyšší soud státu New York vydal usnesení, jímž se minimální délka na vodorysce snižovala ze 65 stop na 44 stopy, a zároveň se rušila podmínka, že vyzyvatel se musí dostavit k závodu po vlastním kýlu. V roce 1958 se pak konal Americký pohár již podle nových pravidel. Bojovaly proti sobě "dvanáctky", (Hodnota 12 metrů nemá nic společného s nějakým konkrétním rozměrem lodě. Jedná se o koeficient, který v sobě na základě komplikovaného proměřování zachycuje jak geometrii celého trupu a velikost plachet, tak i neméně důležitou stabilitu plavidla, odolnost proti náklonu. Obvykle jsou koeficienty bezrozměrná čísla, avšak závodní hodnota má délkový rozměr (metry nebo stopy), což bohužel mate. Anglicky se označuje rating nebo racing rating, a proto se někdy jachty postavené podle této formule, označují jako "R" jachty. Americký pohár se tedy vypisoval pro jachty R 12 a olympiáda pak pro jachty R 5,5.) anglická SCEPTRE a americká COLUMBIA. Američané získali čtyři vítězství z pěti rozjížděk a obhájili pohár i v nových podmínkách.

V roce 1962 se objevil nový soupeř - Australané. Newyorský jachtklub se k nim zachoval velkoryse, když dovolil, aby v konstrukci australské GRETEL byly použity americké komponenty. I v tomto případě zvítězila americká jachta WEATHERLY vedená Emilem (Busem) Mosbacherem, skutečným mistrem "dvanáctimetrové" třídy. O dva roky později se americká CONSTELLATION vypořádala s anglickým SOVEREIGNEM a v roce 1967 INTERPID, opět vedený Busem Mosbacherem, porazil australskou DAME PATTIE. Podle předchozí úmluvy, že závody se budou vypisovat vždy po třech letech, se v roce 1970 opět ohlásili Australané. Neuspěli a zdálo se, že na světě není síla, která by Američanům pohár dokázala vyrvat.

Nicméně Australané prokázali, že jsou přinejmenším tak vytrvalí jako Angličané. Roku 1975 Australan Alan Bond znovu vyzval Američany, avšak Dennis Conner, jeden z nejlepších závodníků třídy Star, za kormidlem COURAGEOUS opět australský SOUTHERN CROSS porazil 4 : 0. V roce 1977 vítězství COURAGEOUS zopakoval Američan Ted Turner, když porazil AUSTRALII. Ta musela předtím v poháru vyzývatelů (Louis Vuitton Challenge Series) porazit krajanskou GRETEL II, francouzskou FRANCE II a švédskou SWERIGE. V roce 1980 pak znovu Dennis Conner na FREEDOM s velkým úsilím porazil AUSTRALII Alana Bonda 4 : 1, takže o tři roky později si Australané řekli - teď nebo nikdy. V podobě okřídleného kýlu nasadili svoji tajnou zbraň (když loď stála na souši, byl kýl nuestále přikryt plachtou a střežen ochrankou) a po 132 letech Američany porazili a New York Yacht Clubu pohár vyrvali, když AUSTARLIA II zvítězila nad LIBERTY Dennise Connera 4 : 3. Byla tak přerušena série vítězství, která ve světových dějinách sportu nemá obdobu.


To již byla formule R 12 nahrazena formulí IOAC, v níž se bojovalo o Americký pohár i v roce 1987 s rekordním počtem 13 účastníků. Dennis Conner se nevzdal a vybojoval pohár zpět. Ve finálovém souboji porazila loď STARS AND STRIPES ze San Diega australskou KOOKABURRU a pohár se sice navrátil do USA, ale na západní pobřeží. Hned následující rok vyzval mimo pravidla Novozélanďan Michael Fay Dennise Connera. A tak katamaran STARS AND STRIPES porazil obrovskou devadesáti stopou novozélandskou loď 2:0. V roce 1992 se do finále poprvé probojoval tým Itálie, ale IL MORO DI VENEZIA podlehla lodi AMERICA 3 4:1. Po sérii závodů dalšího ročníku se pak pohár stal v roce 1995 kořistí novozélandských jachtařů, jimž pak pohár vyzyvatelů přiřkl letos jako soupeře italskou loď PRADA, která ve finále opět neuspěla. A tak po sto padesáti letech existence Amerického poháru byli Američané poprvé z finále vyřazeni a "Letitá konev" vstupuje do 21. století s novou stránkou, kterou kromě Američanů dokážou popsat i jachtaři z dalších zemí.

Text František Novotný
FOTO ARCHIV YACHT